Dvě zastavení na DIY Karnevalu
(trape, 26. září 2009)
Na streetparty jsem se byla podívat dvakrát. Odpoledne, to když už z Václaváku bylo slyšet dunění a Staromák byl zaplněn živlem tančících masek, barvama, alkoholem, reflexníma vestama, bicyklama a hudbou. Celý ten nával živý masy vytvořil v prostředí něco neopakovatelnýho. Místo, tiše sedící ve svý starobylý, ale turisticky umrtvený kráse, se za těch pár minut najednou, znenadání a konečně po letech probudilo z nudy. Autentická akční přítomnost se ve chvilce vynořila a začala se s divokostí a zvukem soundsystémů odrážet od starodávných zdí Týna, živoucí dnešek se rozléval mezi stěny, to střetnutí syrový přítomnosti a hluboký minulosti se někde v polovině cesty střetávalo v třeskutý náboj života, autenticity, nefalšovanosti a pábitelství, který navozoval pocity čistýho nadšení ze žití. Člověk skoro cítil, že se tu, pateticky řečeno, tvoří dějiny.
Večer jsem se na místo činu ještě vrátila. Po setmění jsem prošla Těšnovem, na chodníku seděli desítky lidí, bavili se, popíjeli, byla jich tam pořád hromada, město jimi pulsovalo. Praha se pořád zdála trochu jiná než normálně, nabitá energii, myšlenkami a zvukem sound systémů. Vzpomněla jsem si na Barcelonu, kde jsem tohle zažívala téměř denně, město tu večer bylo plný lidí, po setmění vylejzali jako krtci, posedávali po kašnách, na schodech, před barem a klábosili dlouho do noci. Nebyli tam ale jenom roztančené dvacítky s dreadama, jako to bylo v Praze. Děcka se na barcelonských zaplněných náměstích proháněla o půlnoci, nazdobené ženské všech věků řešily mezi sebou svoje trable, chlapíci se ohlíželi po Španělkách, staříci seděli vedle mladých a klábosili s nimi. Veřejný komunikační prostor. Pocit vlastního utváření života, samostatnosti, každodenní kreativity, volnosti. Krása. Škoda, že Praha se zdá být tak často prázdná, škoda, že je tu taková zima, že lidi nežijou víc venku. Možná by to tu hodně změnilo. O víkendu nebyli v průvodu téměř žádní starší, přes 35, 40, 50tiletí. Kde jsou? Co dělají děti sametový revoluce, co vedli studentský 89. a chtěli svobodný svět? Rodí teď svoje děti, sedí před telkou, řeší krizi, nezajímá je oklešťování svobod, mají svý jistý, nechtějí alternativu, bojí se, hlava se jim naklonila příliš doprava? Možná ale jen, že je tu na ně prostě příliš zima na to žít venku, nebo mají tu zimu už v sobě. Budou takoví i ti, co o víkendu trsali na kapotách aut? Jsou ted aktivní jen, protože je to pro ně móda, snad póza, je jen otázkou času, kdy poslušně oholí hlavy, 'dospějou' a život je sejme do polohy: takhle SE to nedělá, já už jsem na tyhle věci starý? Po vzoru idiotského přísloví: kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo není ve třiceti pravičák, nemá rozum?
BTW: díky všem za karneval
