Patnáct let trvalo než se policie začala vážně zabývat žhářskými útoky na Romy (iHNed.cz)

Já i Ty, obyčejní vrazi

(Petr Kamberský, iHNed.cz, 17. srpna 2009, 5:06)

Policajtům moravským, slezským i českým blahopřejeme málokdy. Příliš často čteme, jak vynášejí zprávy ze spisů, příliš často slyšíme, s jakou ochotou nastavují dlaně k úplatkům, příliš často vidíme, jak se nedovedou řídit ani dopravními předpisy... Ale podle dosavadních zpráv můžeme říct: Za čtyři měsíce – od spáleného domu ve Vítkově do čtvrtečního zatýkaní – odvedli obrovský kus práce. Mohutné, detailní detektivní dřiny v prostoru, kde s pomocí bezpečnostních kamer jaksi nejde počítat.

• Česká televize zveřejnila jména tří pravděpodobných žhářů z Vítkova
• Tři pravděpodobní žháři z Vítkova jsou z Horního Benešovska a Opavska
• Severní Morava = bašta neonacistů
• Náckové jako policejní reklama
• Události podobného druhu jako Vítkov svádějí k politickému zneužití

Říkáme-li velké "Díky", musíme bohužel přidat velké "Ale". Proč to tak dlouho trvalo? Slovem dlouho nemyslíme oněch 116 dnů, kdy policie prověřovala téměř dvanáct set lidí; ale oněch patnáct let, která uplynula od chvíle, kdy 11. července 1994 vhodili neznámí útočníci v Jablonci nad Nisou zápalné lahve do "romského" domu.

Už tehdy benzin těžce popálil matku i její dvanáctiletou dceru – ale policie útočníky nevypátrala. Do akce se nevložil ÚOOZ, útok neodsoudil prezident ani premiér, ministr vnitra nemluvil do televize a nejvyšší z policistů nesestavil speciální tým.

Dvě léta později vletěly do jednoho domu zápalné lahve během února dvakrát. Roku 1998 hořely romské domy v Ostravě a dvakrát v Krnově. Jeden případ se dostal až k soudu – ale z pokusu o vraždu a útoku proti skupině obyvatel se nakonec vyklubal jeden jediný dvouletý trest (!). A tak bychom mohli jít rok po roku. Více než desítka ohnivých útoků, pokud pro zjednodušení vynecháme všechny jiné vražedné rasové útoky.

Přemýlíme-li, proč bylo žhářských útoků tolik, nabízí se velmi trapná a nelichotivá odpověď: Všem to bylo tak trochu jedno. Žádné médium si nevzalo žhářskou "story" za svou, oběti ze strachu zůstávaly v anonymitě, policie nehodlala plýtvat vyšším než obvyklým úsilím na pátrání po pachatelích, které bylo z podstaty extrémně náročné; politici velkých stran se nechtěli profilovat jako "obhájci Romů".

Jsme společností, která věří v rozum, a tuto víru si dokazuje lety na Měsíc, nanovlákny i čtením DNA. Jenže nejen soukromím, ale i společností hýbou převážně emoce. Nebýt srdcervoucího příběhu dvouleté Natálky, kdo ví, jak by případ Vítkov dopadl. Reagovali by politici, policisté i my novináři tak razantně, když jsme tolik případů nechali vyšuměť?

Je to patetické, je to tvrdé, je to pravdivé: Za zničenou kůži děvčátka, za spálený život můžeme my všichni. Ať už jsme se ty roky dívali jinam nebo křičeli jen potichu.