Petr Kužvart: Společenská situace je zjevně krizová, připravujte jednotný odpor (Literárky.cz)

(k článku Lucie Cviklové "Lze obnovit autentickou veřejnost?" – LtN č.26/2009)

Rozhodně je dobře, pokud se socioložka snaží připomenout občanskou zkušenost z listopadu a prosince 1989 na příkladu dění na Filosofické fakultě UK. Nutno uvítat, že jde o zárodek kritického popisu, který nemá nic společného s adorací tehdejšího kabrňáctví, jakého si ještě letos užijeme měrou vrchovatou. Článek mě nicméně vyprovokoval k několika poznámkám vesměs nepolemického charakteru.

Jak vlastně fungují akce odporu?
V úvodu se autorka ptá: co se stalo, že lidé nevolí a neúčastní se veřejného života? Proč považují politiku za cosi cizího a nepřátelského? Má to být definitivní krize demokracie? Pěkné otázky, avšak od sociologa bychom očekávali i odpovědi jdoucí k podstatě jevů. Autorce se (pouze!) zdá, že elity jsou odtrženy od života většiny obyvatel. A končí tím, že 'sametová revoluce' mohla být opravdu posledním okamžikem autentického veřejného jednání. Proboha! Proč?

Jak tedy vlastně fungují dějiny? Mají takové krizové události (stávkové vlny, vzpoury, revoluce apod.) nějaké opakovatelnosti, ze kterých lze vyjít? Pro odpověď se musíme podívat do minulosti, a to opakovaně. V moderních středoevropských dějinách 20. století vystupuje celý řetěz událostí podobného charakteru, kdy došlo k otevřené krizi společenského pořádku a ke spontánnímu vzniku krizových či 'povstaleckých' struktur. Na samém počátku století to byly mohutné stávkové vlny a vzpoury na východě, v Rusku v roce 1905 a znovu o 12 let později. Po druhé světové válce to byly třeba nepokoje berlínských stavebních dělníků v roce 1953 potlačené okupačními sovětskými vojsky. Dále pak nepokoje u nás v souvislosti s měnovou reformou v roce 1953. O těch se obecně ví, že byly nejbouřlivější v Plzni. Dělníci a zaměstnanci se tehdy ale ozvali nejen v Plzni, ale všude, kde byl větší průmyslový provoz: v Ostravě, ve Strakonicích, ve Velešíně a jinde. Šlo ovšem jen o zcela živelné vybublání hněvu, hravě následně zvládnuté represívním aparátem.

Co dělat?
Co tedy dělat? O co nyní usilovat? Proč všechny ty předchozí výklady? Protože naše nynější společenská situace je zjevně krizová. Protože se stále, skoro každý týden, můžeme setkávat s dílčími protesty, demonstracemi, otevřenými dopisy, petičními akcemi a kritickými analýzami. Ať již jde o zemědělce, akademiky, vysoké školy, vědce nebo umělce, skláře či jiné skupiny. Podstatou bývá stále to samé: soustavné úřední a politické úsilí o privatizaci obecně významných hodnot a obecně prospěšných služeb, v prvé řadě zdravotní péče a vzdělání. A redukce podpory všeho, co nevyhovuje trhu bez přívlastků. Stále se opakuje to samé: ten, kdo je zrovna potrefen, křičí. Ostatní ho dílem podpoří, ale větším dílem jsou neteční – nejde konec konců o ně. Izolované protesty není problém utlumit (dvojznačnými přísliby řešení, rozdělením protestujících, chytře provedenými změnami nebo vypuštěnými fámami či sliby), případně se věc nechá vyhnít, vyvanout do ztracena. Ta část vládní a parlamentní reprezentace, sledující neoliberální záměry a tedy nejvlastnější zájmy vyšších tříd, nemá s takovými záležitostmi větší problémy a nemusí ze svých záměrů ani moc slevovat.

Jediné, co může znamenat opravdu novou kvalitu odporu, je propojení jednotlivých protestujících skupin. Nemá smysl to nějak uspěchávat, protestující na to musejí přijít sami. Nazrává doba, kdy je třeba zvážit, zda lze dílčí protestní aktivity propojit, zda jsou schopny solidárních akcí a mohou se začít vzájemně prakticky podporovat (např. účastí na peticích a protestech spřátelených iniciativ, jejich podporou v médiích nebo vysíláním pozorovatelů na jednání, jež povedou tyto iniciativy s úřady). Základním pravidlem spolupráce musí být klasické mušketýrské: jeden za všechny – všichni za jednoho! Nebo heslo ze srpna 1968: jsme s vámi, buďte s námi! Nebo prosté: tohle je solidarita, kterou nezlomíte! Vyšší formou spolupráce je založení 'společného koordinačního orgánu' ze zástupců každé iniciativy. Důležitá je konsensuální dohoda na pravidlech, podle kterých bude tento koordinační orgán fungovat, a zejména na rozsahu působností, jež na něj budou členskými iniciativami delegovány. Pokud by se něco takového povedlo, pak by i malá hrstka sklářů, umělců, akademiků,chovatelů mléčného skotu nebo muzejníků měla za sebou dostatečnou společenskou podporu k jednání s jinak nadutou vrchností a s jejími byrokraty. Ještě vyšší kvalitou je vytvoření autentické společné reprezentace k jednání se státní mocí o přesně dohodnutých a definovaných požadavcích. Tedy to, co předvedli Poláci v rámci MKS na konci srpna 1980.

Tato doba podle všeho dosud nenastala, ale postupně nazrává. Přemýšlejme o tom! Veškeré poznatky o krizových strukturách a jejich vlastnostech se tu mohou po čertech hodit!