Lída Rakušanová: Odpovědnost za tragédii ve Vítkově máme my všichni (Rozhlas.cz)
2009-04-21, 8:01:00 • Komentáře / názory
Rasismus po česku je tabu
(Lída Rakušanová, Český Rozhlas, 20. dubna 2009)
Útok zápalnou lahví na dům, ve kterém spala rómská rodina, odsoudil prezident a vláda ho zařadila na program svého dnešního jednání jako zvláštní bod. Ministr pro lidská práva Kocáb slíbil v televizi těžce popáleným obětem 100 000 ze svého, sousedé dosvědčovali, že se jednalo o "bezproblémovou rodinu" a jedna paní se na obrazovce dokonce s pláčem ptala, kdo jim to udělal.
Na tuhle poslední otázku je odpověď snadná: my všichni jsme to udělali. My všichni, kteří jsme nevypískali Paroubka, když ještě coby premiér dával k lepšímu v zápalu svých předvolebních kabaretů protirómské vtipy. My všichni, kteří jsme neodsoudili prezidenta, když nahlas mudroval, jestli v koncentračním táboře, na části jehož půdorysu stojí dodneška přes protesty Evropského parlamentu vepřín, nebyli tenkrát Romové vlastně proto, že nechtěli pracovat. My všichni, kteří dnes a denně dopouštíme, aby politici odstartovali bleskovou kariéru na demonstrativním postupu proti "sociálně nepřizpůsobivým", jejichž problémy předtím spoluzavinili, protože je neřešili včas.
Jeden z pracovníků charity, který už 17 let správcuje na sídlišti v České Třebové mi kdysi řekl: "My tu nejsme proto, abychom chránili Rómy, ale abychom pomáhali obrušovat hrany a zmirňovali averzi", Byl přesvědčen, že se to daří, ale v klidu nebyl, protože věděl, že sedí na soudku se střelným prachem. "Sedím klidně", řekl mi tenkrát, "protože nevidím otevřený oheň. Ale to, co vidím v televizi, čtu na internetu, je už doutnající jiskřička i pro tohle sídliště, protože se může najít jeden opilý člověk v hospodě, který po někom s jinou barvou pleti s komentářem hodí židli, a už to bouchne. Stačí k tomu strašně málo."
Často si na ta slova vzpomenu: na sudu s prachem žijeme my všichni a vinu můžeme dávat jen sami sobě. Tolerujeme totiž netolerovatelné. Na pokyn magistrátů poslušně vyklízíme ulice svých měst, když si se v nich hodlají předvádět neonacisté. Nevypínáme rozhlas ani televizi a nebojkotujeme noviny, ačkoliv o tom referují dlouze dopředu způsobem, jako by tomu hnědému ksindlu chtěli dělat reklamu.
Nesolidarizujeme se v ulicích s oběťmi rasově motivovaných trestných činů. Nesvolali jsme demonstraci, když v lednu v Brně ubili policisté vietnamského občana Hoanga Son Lama. Jsme ochotni přeslechnout, když z našich známých náhle vypadne, že sice žádní rasisti samozřejmě nejsou, ale ty židy opravdu nemusí. Dokonce dál sedíme za jedním stolem s kolegyní, o které celá firma ví, že je funkcionářkou jedné z extremistických pravicových stran. Hrajeme její hru s ní, když děláme, jako že o ničem nevíme.
O víkendu jsme si v Lidových novinách mohli přečíst text, který nám nastavuje zrcadlo: americký student v něm účtuje se zdejším svatouškovstvím a píše: V zemi, kde se to jen hemží rasistickým útiskem v nedávné minulosti – desítky let provozované sterilizace romských žen, hilsneriáda, ta příšerná dvoumetrová zeď v romském ghettu v Ústí nad Labem – se Češi stále berou jako oběti: ubližují jim Rakušané, Němci, Rusové. To, že by snad sami Češi mohli hrát roli Goliáše a Davidem byl někdo jiný, nezapadá do národní vyprávěnky. Když Čecha upozorníte na něco neobhajitelného, jen poukáže na nějakou větší a ještě hrozivější sílu zla. Takže i když se zdejší města stávají čas od času bojišti rasové války, slýcháte obhajobu: Ale aspoň nejsme jako Poláci!" konec citátu Dodejme, že to věru ne. Na rozdíl od nás si totiž Poláci dokáží svůj rasismus aspoň přiznat. Rasismus po česku je tabu.
zdroj: ..:. rozhlas.cz :.
(Lída Rakušanová, Český Rozhlas, 20. dubna 2009)
Útok zápalnou lahví na dům, ve kterém spala rómská rodina, odsoudil prezident a vláda ho zařadila na program svého dnešního jednání jako zvláštní bod. Ministr pro lidská práva Kocáb slíbil v televizi těžce popáleným obětem 100 000 ze svého, sousedé dosvědčovali, že se jednalo o "bezproblémovou rodinu" a jedna paní se na obrazovce dokonce s pláčem ptala, kdo jim to udělal.
Na tuhle poslední otázku je odpověď snadná: my všichni jsme to udělali. My všichni, kteří jsme nevypískali Paroubka, když ještě coby premiér dával k lepšímu v zápalu svých předvolebních kabaretů protirómské vtipy. My všichni, kteří jsme neodsoudili prezidenta, když nahlas mudroval, jestli v koncentračním táboře, na části jehož půdorysu stojí dodneška přes protesty Evropského parlamentu vepřín, nebyli tenkrát Romové vlastně proto, že nechtěli pracovat. My všichni, kteří dnes a denně dopouštíme, aby politici odstartovali bleskovou kariéru na demonstrativním postupu proti "sociálně nepřizpůsobivým", jejichž problémy předtím spoluzavinili, protože je neřešili včas.
Jeden z pracovníků charity, který už 17 let správcuje na sídlišti v České Třebové mi kdysi řekl: "My tu nejsme proto, abychom chránili Rómy, ale abychom pomáhali obrušovat hrany a zmirňovali averzi", Byl přesvědčen, že se to daří, ale v klidu nebyl, protože věděl, že sedí na soudku se střelným prachem. "Sedím klidně", řekl mi tenkrát, "protože nevidím otevřený oheň. Ale to, co vidím v televizi, čtu na internetu, je už doutnající jiskřička i pro tohle sídliště, protože se může najít jeden opilý člověk v hospodě, který po někom s jinou barvou pleti s komentářem hodí židli, a už to bouchne. Stačí k tomu strašně málo."
Často si na ta slova vzpomenu: na sudu s prachem žijeme my všichni a vinu můžeme dávat jen sami sobě. Tolerujeme totiž netolerovatelné. Na pokyn magistrátů poslušně vyklízíme ulice svých měst, když si se v nich hodlají předvádět neonacisté. Nevypínáme rozhlas ani televizi a nebojkotujeme noviny, ačkoliv o tom referují dlouze dopředu způsobem, jako by tomu hnědému ksindlu chtěli dělat reklamu.
Nesolidarizujeme se v ulicích s oběťmi rasově motivovaných trestných činů. Nesvolali jsme demonstraci, když v lednu v Brně ubili policisté vietnamského občana Hoanga Son Lama. Jsme ochotni přeslechnout, když z našich známých náhle vypadne, že sice žádní rasisti samozřejmě nejsou, ale ty židy opravdu nemusí. Dokonce dál sedíme za jedním stolem s kolegyní, o které celá firma ví, že je funkcionářkou jedné z extremistických pravicových stran. Hrajeme její hru s ní, když děláme, jako že o ničem nevíme.
O víkendu jsme si v Lidových novinách mohli přečíst text, který nám nastavuje zrcadlo: americký student v něm účtuje se zdejším svatouškovstvím a píše: V zemi, kde se to jen hemží rasistickým útiskem v nedávné minulosti – desítky let provozované sterilizace romských žen, hilsneriáda, ta příšerná dvoumetrová zeď v romském ghettu v Ústí nad Labem – se Češi stále berou jako oběti: ubližují jim Rakušané, Němci, Rusové. To, že by snad sami Češi mohli hrát roli Goliáše a Davidem byl někdo jiný, nezapadá do národní vyprávěnky. Když Čecha upozorníte na něco neobhajitelného, jen poukáže na nějakou větší a ještě hrozivější sílu zla. Takže i když se zdejší města stávají čas od času bojišti rasové války, slýcháte obhajobu: Ale aspoň nejsme jako Poláci!" konec citátu Dodejme, že to věru ne. Na rozdíl od nás si totiž Poláci dokáží svůj rasismus aspoň přiznat. Rasismus po česku je tabu.
zdroj: ..:. rozhlas.cz :.
