Společnost strachu
(Jiří Přibáň, TýdeníkA2.cz, 10. září 2008)
O moci, která nás umí pochovat v náručí
Společnost je dnes možná nejbezpečnější v dějinách, přesto se bezpečnost v politice podřizuje podobnému imperativu 'růstu' jako výroba a spotřeba v ekonomice, se strachem působícím místo poptávky. Nad tím, jaké to má důsledky a jaké protilátky lze hledat v politickém myšlení, se zamýšlí filosof práva.
...
Ve své nedávné studii Společenská nejistota upozornil Robert Castell na důležitý paradox současnosti: z historického hlediska žijeme pravděpodobně v nejbezpečnější době, a přesto se stále větším pocitem nejistoty, strachu a nebezpečí. Statistiky již delší dobu vykazují pokles zločinnosti, a přesto každá nová vláda i politické strany budují své programy na slibech, jak je třeba zatočit se zločinci a přijmout nová, samozřejmě tvrdší opatření v oblasti trestní politiky.
Zatímco dříve byl každý desátý občan organizovaný v komunistické straně, dnes vytvářejí i česká média a politici dojem, jako kdyby byla nemalá část populace organizovaná v nějaké zločinecké bandě, zpravidla vedené podezřelými cizinci pohybujícími se na našem území. Rostoucí xenofobie ve všech západních demokratických společnostech zcela zapadá do obecné atmosféry strachu, která z nás činí nikoli sebevědomé a kritické občany, ale osoby závislé na politické moci a doprošující se její ochranářské ruky. Nikdo se přitom neptá, jak je možné, že ze včerejších bojovníků proti státu a za ekonomický liberalismus se dnes stali ti největší stoupenci mocného bezpečnostního aparátu a represivní politiky.
Pro ty, kdo se nestačili adaptovat na nové podmínky ekonomické a společenské deregulace a skončili na okraji společnosti, jsou dnes připravena nová vězení, nezřídka provozovaná i soukromými společnostmi a placená státem za nás za všechny. Jak píše kriminolog David Garland, vězení již nejsou především institucemi resocializace, ale naopak exkomunikace a násilného vyloučení. Zatímco v éře industriálního kapitalismu měl člověk „svou cenu“, a proto první snahou byla jeho rehabilitace či resocializace ve smyslu obnovení aktivní pracovní síly, v naší postindustriální éře se s těmi, kdo se nestačí přizpůsobit společenským a ekonomickým změnám, zachází, slovy Zygmunta Baumana, jako s „lidským odpadem“. Když se recyklace nevyplácí, je třeba takový odpad uložit do bezpečných kontejnerů – vězení, aby nebyl nebezpečný pro své okolí. Naše posedlost hygienou začíná u dezinfekčních mýdel a končí představami o zdravé společnosti, ze které jsou vykázány všechny infekční vředy a nebezpečné nákazy, jako je například gymnaziální mládež kouřící marihuanu, bezdomovci srkající na ulici pivo z lahve nebo nezaměstnaná matka, která ukradla čokoládu v hypermarketu.
V časech, kdy se privatizace stala prvním politickým přikázáním, se státní moc může symbolicky reprezentovat jen trestající rukou a všudypřítomným dohližitelským okem a sluchem. A vystrašení občané dokonce využívají své mobily a další elektronické hračky k tomu, aby se navzájem udávali, protože koneckonců i vyprázdněná a fakticky zprivatizovaná moc je demokraticky volená, a proto tedy stále ještě patří nám všem a my všichni jsme její součástí – nebo ne?!
více na ..:. TýdeníkA2.cz :.
