Hájení Landy
(Týden, Jiří Peňás, 14. dubna 2008)
Milý Danieli, minulý týden jste dal najevo, že pokud si Vás národ neváží, že tady být nemusíte a odjedete na Nový Zéland mezi hobity a elfy, kde pravděpodobně založíte řád Ovčího loje, jímž budete mazat své rytíře, verbované mezi domorodými Maory. Teď (v pátek večer pozn.red. 11.4.2008) se dovídáme, že ležíte ve strakonické nemocnici se středně těžkými zraněními po havárii. Myslí, že až se uzdravíte, je Vás třeba přesvědčit, abyste zůstal, abyste na nás nezanevřel, neb bez Vás by tu bylo smutno.
O co bychom jen přišli? Především o zábavu. Jste zdrojem především velké legrace. Vidět Vás v kápi, jak ministrujete v kruhu zmatených prelátů při vlastenecké mši a jak Vám přitom horký vosk ze svíce stéká na prsty a Vy ani svalem necuknete, to je ukrutná prča. Číst Vaše rozhovory, v nichž přemýšlivě, s vráskou na čele odpovídáte na bezelstné otázky očarovaných redaktorů, to je též nesmírná bžunda. Spatřit Vaši permanentně zachmuřenou tvář, která se starostlivě zamýšlí nad osudem národa, to je velké dada. Slyšet od Vás, jak odpouštíte pomýlenému Václavu Havlovi a jak jste moudrý a odpovědný i ve čtyřiceti, to jest nevysychající zdroj zábavy, i když to Vy osobně možná myslíte smrtelně vážně. Přišli bychom i o zdroj poučení. Nevěděli bychom nic o tom, že vášeň je zázrak, kámo, a unikly by nám Vaše myšlenkové pochody, které jsou sice nevypočitatelné, přitom vždy trefí do černého, jako když třeba prohlásíte planetu Merkur za pána nad našimi osudy, z čehož byl zprvu veliký úlek. Ochuzeni bychom byli o dobrodružství Vašeho mozku, jenž je velkým mysteriem této země a měl by být po uplynutí funkčního období naložen do formaldehydu a zkoumám, s čímž by se mělo začít hned.
Po Vašem případném exilu bychom nemohli sledovat genia v činu a praxi a Váš kvasivý tvůrčí potenciál by neosvěžoval náš úhor. Dunivé zvuky Vašich pochodových písní by nemohly povzbuzovat naše okoralá srdce, naléhavý hlas Vašeho procítěně przněného Kryla by nelechtal naše ledviny a játra. Jezdili bychom bez bezpečnostních pásů a přestali cucat bonbony besip. Vy patron i mučedník volantu, byste přestal plnit svou roli. Já bych si opět nechal narůst vlasy, neb stříhám se podle Vašeho vzoru.
Ne, přišli bychom o mužství v jeho čisté podobě esenci. O mužství bojovné, se zaťatými pěstmi v kapsách bombru a o tvář zachmuřenou do výrazu elementární prostoty ducha. Ale zároveň i o mužství citlivé, které se nebojí plakat, fňukat, naříkat a vola, jak jsou všichni proti němu, zlí, a nemají rádi Dana.
Ale Dane, kámo, to není pravda! Máme! Bez Vás by tu bylo tak nějak pustěji. Zvykli jsme si na Vás. Otři slzy a zůstaň tu s námi, písničko česká!
(Týden, Jiří Peňás, 14. dubna 2008)
Milý Danieli, minulý týden jste dal najevo, že pokud si Vás národ neváží, že tady být nemusíte a odjedete na Nový Zéland mezi hobity a elfy, kde pravděpodobně založíte řád Ovčího loje, jímž budete mazat své rytíře, verbované mezi domorodými Maory. Teď (v pátek večer pozn.red. 11.4.2008) se dovídáme, že ležíte ve strakonické nemocnici se středně těžkými zraněními po havárii. Myslí, že až se uzdravíte, je Vás třeba přesvědčit, abyste zůstal, abyste na nás nezanevřel, neb bez Vás by tu bylo smutno.O co bychom jen přišli? Především o zábavu. Jste zdrojem především velké legrace. Vidět Vás v kápi, jak ministrujete v kruhu zmatených prelátů při vlastenecké mši a jak Vám přitom horký vosk ze svíce stéká na prsty a Vy ani svalem necuknete, to je ukrutná prča. Číst Vaše rozhovory, v nichž přemýšlivě, s vráskou na čele odpovídáte na bezelstné otázky očarovaných redaktorů, to je též nesmírná bžunda. Spatřit Vaši permanentně zachmuřenou tvář, která se starostlivě zamýšlí nad osudem národa, to je velké dada. Slyšet od Vás, jak odpouštíte pomýlenému Václavu Havlovi a jak jste moudrý a odpovědný i ve čtyřiceti, to jest nevysychající zdroj zábavy, i když to Vy osobně možná myslíte smrtelně vážně. Přišli bychom i o zdroj poučení. Nevěděli bychom nic o tom, že vášeň je zázrak, kámo, a unikly by nám Vaše myšlenkové pochody, které jsou sice nevypočitatelné, přitom vždy trefí do černého, jako když třeba prohlásíte planetu Merkur za pána nad našimi osudy, z čehož byl zprvu veliký úlek. Ochuzeni bychom byli o dobrodružství Vašeho mozku, jenž je velkým mysteriem této země a měl by být po uplynutí funkčního období naložen do formaldehydu a zkoumám, s čímž by se mělo začít hned.
Po Vašem případném exilu bychom nemohli sledovat genia v činu a praxi a Váš kvasivý tvůrčí potenciál by neosvěžoval náš úhor. Dunivé zvuky Vašich pochodových písní by nemohly povzbuzovat naše okoralá srdce, naléhavý hlas Vašeho procítěně przněného Kryla by nelechtal naše ledviny a játra. Jezdili bychom bez bezpečnostních pásů a přestali cucat bonbony besip. Vy patron i mučedník volantu, byste přestal plnit svou roli. Já bych si opět nechal narůst vlasy, neb stříhám se podle Vašeho vzoru.
Ne, přišli bychom o mužství v jeho čisté podobě esenci. O mužství bojovné, se zaťatými pěstmi v kapsách bombru a o tvář zachmuřenou do výrazu elementární prostoty ducha. Ale zároveň i o mužství citlivé, které se nebojí plakat, fňukat, naříkat a vola, jak jsou všichni proti němu, zlí, a nemají rádi Dana.
Ale Dane, kámo, to není pravda! Máme! Bez Vás by tu bylo tak nějak pustěji. Zvykli jsme si na Vás. Otři slzy a zůstaň tu s námi, písničko česká!
