Bez distribuce je underground
(Jan Gregor, Respekt, 1. dubna 2007)
Filmovou adaptaci Pelcova románu '...a bude hůř' jen tak snadno neuvidíte
V čítárně občanského sdružení Unijazz bylo minulé pondělí rušněji než jiné večery. Teprve třetí pražská a devátá česká projekce filmové adaptace kultovního románu českého undergroundu '...a bude hůř' od Jana Pelce se koná v útulném prostoru s několika stoly připomínajícím větší obývák. Před pár týdny se tenhle snímek na berlínském filmovém festivalu promítal čtyřikrát před stovkami diváků, na pražské promítání se víc než takových čtyřicet lidí nevejde.
Způsob distribuce filmového přepisu bestselleru, kterého se za posledních patnáct let prodalo na 120 tisíc kusů, je opravdu netradiční. Film se bude promítat z 16 mm kopie výhradně po hospodách, rockových klubech a festivalech. Například v dubnu bude po třináct večerů k vidění v alternativním holešovickém prostoru La Fabrika.
Báječná léta pod zemíNápad uvádět film výhradně mimo kina se zrodil v hlavě ostříleného producentského matadora Čestmíra Kopeckého. Plán popasovat se s Pelcovou předlohou měl už někdy na začátku 90. let, tehdy ale z projektu sešlo. O dobrých deset let později získal o látku zájem režisér Petr Nikolaev a dohodl se s Kopeckým na společném financování. Film byl po téměř tříletém shánění peněz natočen ve značně spartánských podmínkách. Tříapůlmilionový rozpočet by stačil leda tak na desetinu průměrného českého celovečerního filmu. Autoři proto vsadili z velké části na studentský štáb a na herecké naturščiky. Undergroundovou patinu dodává filmu také černobílý inverzní materiál, na který se běžně natáčelo už před čtyřiceti lety.
Nikolaev tvrdí, že je pro něj Pelcův román srdeční záležitostí. Je prý pro něj návratem do přelomu 70. a 80. let, kdy mu bylo dvacet a cítil podobný generační vztek jako Pelcovi outsideři. Někoho by mohlo zarazit, že má Nikolaev jako režisér na kontě zároveň adaptaci laskavé maloměšťácké rodinné ságy z normalizačního Československa Báječná léta pod psa (1997), kterou se ve filmu proslavil spisovatel Michal Viewegh – opravdu těžko si lze představit, že by si jeho autobiografický hrdina Kvido sedl s vlasatými floutky z Pelcova románu na pivo v hospodě za jeden stůl. Dnes Nikolaev říká, že pro něj byla práce na ...a bude hůř návratem k jeho opravdovým kořenům, do doby bouřlivých studií na FAMU.
Pelcův naturalistický příběh, který knižně poprvé vyšel v roce 1985 v západním Německu, vzbudil v polovině 80. let v Československu ostrou polemiku v samizdatovém časopise Vokno. Vyvolal nejen diskusi o samotném vymezení pojmu underground, ale i o vztahu domácích a exilových opozičních kruhů. Silné reakce vyvolal odsudek Pelcovy prózy levicovým filozofem Ivanem Svitákem, převzatý z Práva lidu: "Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu," napsal Sviták na adresu Pelce v článku nazvaném 'Šmejd z andrgraundu'.
Na to reagoval Ivan Martin Jirous příspěvkem 'Jdi do hajzlu, sajrajte', v němž vyjádřil uspokojení, že "naštěstí o osudu undergroundu u nás již nerozhodne žádné skuhravé echo I. Svitáka ze zámoří". Jeho redakční kolega z Vokna Egon Bondy zase vyjádřil přesvědčení o výlučnosti generace, která pod jhem totalitního režimu trpěla více než jejich souputníci v demokratických zemích: "Je to umělecky zvládnutá výpověď o životě nepoměrně těžším, než si kdy dovedli představit všichni Kerouakové, Ginsbergové, Burroughsové a Bukowští."
Chlastání bez příkrasGenerace dnešních dvacátníků, která v Unijazzu na pondělní projekci převažovala, si pamatuje život v reálném socialismu maximálně z pozice dítěte. Pozitivní reakce mladého publika ale dává tušit, že vzdor Olina a jeho kumpánů proti spořádanému životu v nesvobodné společnosti má nadčasový rozměr. Zástupci nakladatelství Maťa nabízejí čerstvé vydání knihy Jana Pelce (1957) s fotografiemi z natáčení a u rohového stolku u okna je u piva připraven podepisovat výtisky sám kmenový autor Mati a spoluautor scénáře. O filmu se ale příliš bavit nechce: "Film je vždycky jiný než knížka. Kdybych to natočil já, trvalo by to deset hodin."
Redukci dějových linií a postav filmu, který (jak tvůrci zdůrazňují) byl natočen pouze podle motivů druhého dílu Pelcovy trilogie s názvem Děti ráje, potvrzuje v úvodním slově organizátor projekce Zdeněk Kovář. A popisuje reakci jednoho z věrných fandů předlohy, který si po promítání na Malé Skále stěžoval, že ve snímku chybí některé jeho oblíbené postavy z knihy: "Tak jsme mu vysvětlili, ať si jde žádat do televize o grant na seriál."
Upřímně řečeno, je iluzorní předpokládat, že by Česká televize ochotně financovala seriál, který by (pokud by si udržel syrovost nynějšího filmu) nemohla do vysílání nasadit dříve než po dvaadvacáté hodině. Atmosféra marasmu husákovské normalizace je ve snímku vykreslena se vší autentičností. Ta přebíjí i mírné nedostatky ve výstavbě příběhu. Konec je překotný a vypomáhá si i takovou berličkou, jakou je dovyprávění dramatických osudů hrdinů vnitřním monologem Olina.
Ale chlastání do zavíračky na sekyru u bonzáckého hospodského, pití ironu a sexuální orgie ve vybydlených sklepech, zpívání vulgárních songů u táboráku, konflikty s žoviálním, otcovsky starostlivým policajtem a záblesky svobodného nadechnutí na rockové kalbě po fotbalovém turnaji se spřízněnou partou mániček – to je punková realita 70. let na industriálním severu bez jakýchkoli příkras.
Příběh depresivního putování životem bez cíle v prostředí panelákových krabic a siluet věčně kouřících komínů si člověk možná opravdu lépe než v kině vychutná za mírného chrčení šestnáctimilimetrové promítačky a silného praskání v reprobedně, díky němuž je občas špatně rozumět, co postavy na plátně zrovna říkají. V parafrázi na název proslulého knižního rozhovoru Jana Pelce s baskytaristou Plastic People of the Universe Mejlou Hlavsou by se chtělo říci: nejen bez ohňů, ale i bez klasické kinodistribuce je underground.
...a bude hůř, režie: Petr Nikolaev, česká premiéra: 3. března
