Stanislav Komárek: Jediným skutečnou slavností je Czechtek (Lidovky.cz)
2006-12-24, 10:48:00 • CzechTek
Den sváteční
(Stanislav Komárek, Lidovky.cz, 2. prosince 2006)
Představa o tom, že čas není cosi homogenního, ale některé dny jsou výrazně jiné než ty ostatní, je obecná ve všech kulturách a odpovídá i naší elementární zkušenosti. Každý zná ze své životní praxe dny, kdy se vše daří, kdy jej všichni mají rádi a jedna příznivá zpráva stíhá druhou, i ty, kdy je lépe zalézt někam do kouta, aby na nás při vší smůle nakonec nespadla i ona příslovečná dřevěná budka s vyříznutým srdíčkem.
Právě dny před zimním slunovratem byly pro obyvatele mírných pásem hrůzné a plné nejistot, zda se slunce opět vrátí: Loni tomu tak sice bylo, ale bude všechno to chřestění a bubnování našeho šamana něco platné i letos?
(...)
Odstranění černobílé mozaiky dnů různého typu vyvolává jakousi monotónní šeď. Touha po slavnostním však v člověku pochopitelně zůstala. Města, muzea i další instituce nepřetržitě produkují „slavnosti“, „festivaly“ a „akce“ rozmanitého typu, které jsou však mnohdy jen o něco méně umělé a chtěné než někdejší první máje – jen se na ně láká, nikoli nutí.
Není ostatně bez zajímavosti, že slovo „fetovat“ pochází z francouzského „fete“, slavnost. Vzhledem k tomu, že bez napětí mezi dvěma polaritami, v našem případě slavnostností a všedností (ale i mezi hladem a nasycením, nedostatkem a bohatstvím, vzdělaností a prostotou atd.), vlastně projevy života pomalu ustávají (jedno bez druhého se vlastně ani nepozná), existuje v lidských duších radikální touha mimořádné dny nějak znovu etablovat.
Není to jen nedělní celorodinná návštěva chrámů konzumu v podobě hypermarketů s povinným spotřebním celebrováním – obávám se, že jedinou skutečně intenzivně prožívanou slavností přítomné doby bývají rušné dny CzechTeku. Příslušné výzkumy rád přenechám mladším terénním pracovníkům, ale troufám si tvrdit, že tyto akce mají všechny rysy tradičních slavností – včetně doprovodných dramatických excesů. Stačí si připomenout „posvícenské“ rvačky v našich hospodách či yanoámské slavnosti reaho, končící v příšeří jihoamerických pralesů vždy stejně – v lepších případech všeobecným zápasem pomocí dřevěných palic, v horším nějakou vraždou roztáčející kolo krevní msty.
Archaičnost není mrtvá, jen za fasádou všeobecného krotkého masopustu spí.
více na: ..:. Lidovky.cz :.
(Stanislav Komárek, Lidovky.cz, 2. prosince 2006)
Představa o tom, že čas není cosi homogenního, ale některé dny jsou výrazně jiné než ty ostatní, je obecná ve všech kulturách a odpovídá i naší elementární zkušenosti. Každý zná ze své životní praxe dny, kdy se vše daří, kdy jej všichni mají rádi a jedna příznivá zpráva stíhá druhou, i ty, kdy je lépe zalézt někam do kouta, aby na nás při vší smůle nakonec nespadla i ona příslovečná dřevěná budka s vyříznutým srdíčkem.
Právě dny před zimním slunovratem byly pro obyvatele mírných pásem hrůzné a plné nejistot, zda se slunce opět vrátí: Loni tomu tak sice bylo, ale bude všechno to chřestění a bubnování našeho šamana něco platné i letos?
(...)
Odstranění černobílé mozaiky dnů různého typu vyvolává jakousi monotónní šeď. Touha po slavnostním však v člověku pochopitelně zůstala. Města, muzea i další instituce nepřetržitě produkují „slavnosti“, „festivaly“ a „akce“ rozmanitého typu, které jsou však mnohdy jen o něco méně umělé a chtěné než někdejší první máje – jen se na ně láká, nikoli nutí.
Není ostatně bez zajímavosti, že slovo „fetovat“ pochází z francouzského „fete“, slavnost. Vzhledem k tomu, že bez napětí mezi dvěma polaritami, v našem případě slavnostností a všedností (ale i mezi hladem a nasycením, nedostatkem a bohatstvím, vzdělaností a prostotou atd.), vlastně projevy života pomalu ustávají (jedno bez druhého se vlastně ani nepozná), existuje v lidských duších radikální touha mimořádné dny nějak znovu etablovat.
Není to jen nedělní celorodinná návštěva chrámů konzumu v podobě hypermarketů s povinným spotřebním celebrováním – obávám se, že jedinou skutečně intenzivně prožívanou slavností přítomné doby bývají rušné dny CzechTeku. Příslušné výzkumy rád přenechám mladším terénním pracovníkům, ale troufám si tvrdit, že tyto akce mají všechny rysy tradičních slavností – včetně doprovodných dramatických excesů. Stačí si připomenout „posvícenské“ rvačky v našich hospodách či yanoámské slavnosti reaho, končící v příšeří jihoamerických pralesů vždy stejně – v lepších případech všeobecným zápasem pomocí dřevěných palic, v horším nějakou vraždou roztáčející kolo krevní msty.
Archaičnost není mrtvá, jen za fasádou všeobecného krotkého masopustu spí.
více na: ..:. Lidovky.cz :.
