Aneb originální český příspěvek k National Day of Protest to Stop Police Brutality
Bacha, jdou malí strážníci!
(Linda Kholová, MF DNES, Víkend, str.2, 14. října 2006)
Obyvatelé České Lípy se před nimi mají na pozoru a říkají jim „bonzáčci“. Děti z kroužku Mladý strážník totiž vidí každou neplechu. A policistům, kteří je vedou, všechno nadšeně hlásí.
Houf dětí v zářivě zelených vestičkách s nápisem „Mladý strážník“ a kšiltovkách „POLICIE“ sebou uprostřed parku nedaleko centra České Lípy neklidně mele.
„Ne, ne. Strážník při čekání nemůže sedět na bobku, to je nedůstojné,“ napomíná je policista František Kaletus. Ze „strategického místa“ na rozcestí se děti rozhlížejí s takovou horlivostí, že se točí jako korouhvičky. Nemohou se dočkat. Odhalí nějaký ten přestupek? Napaří pokutu? „Evo, támhle pod stromem ty lidi něco vyvádějí,“ obrací se na strážnici Evu Sadílkovou hubená dívenka se znepokojenou tvářičkou. „Nedělají nic špatného, jen tam sedí,“ dostává se jí odpovědi. Ale holčička nesouhlasí: „Evo, vždyť tam chlastaj a kouřej!“
Brzy se mají mladí strážníci opravdu co ohánět. Z kopečka se na koloběžce řítí tatínek s holčičkou před sebou. „Dobrý den,“ zdraví řidiče tandemu dětský chumel a vstoupí mu do cesty. Muž zabrzdí celý vyjevený. „Jedete na stezce pro chodce, to je přestupek,“ říká mu strážník Kaletus a děti ani nedutají. Nervózní tatínek se marně shání po své občance, a tak policista ověřuje jeho totožnost vysílačkou. „Děti, pustíme ho, když je to dneska náš první hříšník?“ ptá se strážník. Tak dobře. Rodič s dítkem odchází, holčička nesměle nasedá na koloběžku, odrazí se nožkou. „Pane strážníku?!“ čepýří se znovu děti a ukazují na ni. „Holčička může, ta je malá. Její tatínek musí po svých,“ poučuje je policista.
A za chvíli je tu další přestupek. „Támhle někdo jede na kole stezkou pro chodce! A bez helmy!“ překřikují jeden druhého. Cyklistu doprovází pěšky tlouštík, který má tričko nacpané nasbíranými šiškami, oběma je asi dvanáct let. Na pokyn pihovatého „strážníčka“ se zastavují a tázavě valí oči. „Dopustil ses přestupku, víš to?“ ptá se jezdce za asistence policistky Evy malý strážce pořádku. Provinilec se pýří a očima hypnotizuje své botky. Ale když děti zjistí, že hříšníkovi ještě nebylo patnáct, propouštějí ho. Kluci odcházejí a poslušně vedou kolo vedle sebe. „Já tě budu hlídat,“ ozve se za nimi ještě jedno z nejvíc angažovaných dětí. Na to konto se pak už z bezpečné vzdálenosti kluci otočí a vyrobí gesto se zdviženým prostředníkem. „Já bych mu...!“ mrmlá si brýlatý klučina a rovná si na hlavě policejní kšiltovku. „Evo, támhle jede cyklista po stezce pro chodce na motorce!“ vykřikne vzápětí. Děti se tím směrem otočí a všichni se rozesmějí: dvouletý capart se zuřivě prohání na motorce-plastové tříkolce.
A jde se dál: poučenější návštěvníci parku při pohledu na známé procesí seskakují z kol a jiní zase rychle dávají nohy z lavičky. Kudy projdou Mladí strážníci, tam je pořádek! „Á, malí bonzáčci,“ usmívá se pod vousy pán se psem, který zrovna prochází kolem. Takhle jim říká beztak celé město...Jenže od „bonzování“ tu kroužek není, přestože jeho zapálenější členové občas Evě Sadílkové nosí hustě popsané notýsky. Co v nich stojí? Inu, kde se kdo porval, kdo čmárá na zeď, kdo loupí cizí svačiny. Bonzbločky, řeklo by se. Zástupci městské policie v České Lípě, která kroužek provozuje, však kroutí hlavou: projekt má prý hlavně „utužovat soudržnost, kamarádství a odpovědnost“. Proč si děti vykoledovaly posměšnou přezdívku? „V některých vyspělých zemích je běžné, že občan sleduje dění kolem svého domu. A pokud si všimne závadného jednání, nahlásí to. U nás je jakékoliv oznamování ihned udavačstvím,“ říká Antonín Doležal, zástupce ředitele městské policie v České Lípě.
Kradl sušenky, pak brečel
Mladý strážník vznikl na jaře 2003. Unikátní projekt policejního oddělení prevence kriminality byl původně určen dětem ze sociálně slabých rodin, které neměly na placený kroužek pro svou ratolest finance. Zájem byl tehdy nečekaně obrovský. Přihlásilo se více než sto dětí, všechny byly dychtivé proniknout do tajů policejní práce. A aby ne! Jak jinak by mohly vidět výcvik policejních psů, pozorovat, jak technici v terénu snímají otisky nebo zajišťují stopy, prohlédnout si kamerový systém nebo samy zakusit pocit dát blokovou pokutu za špatné parkování. Přitom se jim naskytla i možnost hrát hry, sportovat, jezdit na výlety po hradech a do zoo... Teď po třech letech se v klubovně mohou dokonce probírat fotografiemi z letošního prvního tábora Mladého strážníka. Dnes chodí do kroužku kolem třiceti dětí. „Zůstalo nám zdravé jádro,“ říká Eva Sadílková. Třeba desetiletý Kryštof je tady už rok. „Má hodně zájmů, chodí na keramiku, do dramatického kroužku, ale nejraději je tady. Dokonce se kvůli kroužku vzdal fotbalu,“ říká Kryštofova maminka, Marcela Trsová. Pochvaluje si, že se Kryštof zabaví, a přitom se i ledacos zajímavého dozví. „Jsem hrozně spokojená, sama tam občas chodím pomáhat. Ti, co dětem říkají bonzáčci, nevědí, co kroužek obnáší. O nějakém práskání to rozhodně není.“
Zvláštní je, že takzvaným „otcem zakladatelem“ výjimečného projektu nebyl žádný policista, nýbrž obyčejný malý kluk. „Zaklepal u nás jednou takový raubíř, který miloval policajty a nosil policejní nášivky, odznaky, prostě kde co našel,“ vypráví náměstek ředitele zdejší městské policie Antonín Doležal. Chlapec neodbytně prosil: „Že s vámi můžu chodit do terénu?“ A to policisty inspirovalo. „Říkal jsem si, že by asi děti bavilo přičichnout si k policejní práci, něco se dozvědět a nepoflakovat se jen tak bez cíle po městě,“ říká Doležal. Policie prý vůbec nestojí o to, pěstovat si z dětí „malé informátory“. I takové poplašné zprávy se u zrodu kroužku rozkřikly po městě. „Chtěli jsme, aby měly povědomí o tom, co se smí, co ne, co je přestupek, co je trestný čin. Aby věděly, co je šikana a jak se jí bránit,“ říká policejní ředitel Lubomír Mery. A i když děti většinou přinášely strážníkům poznatky spíše o tom, kde zahlédly odhozené injekční stříkačky, i na šikanu došlo. Dva z případů se pak vyšetřovaly, ale nakonec byly odloženy. „Chceme se spojit s učitelkami a takovou situaci řešit přes ně,“ říká Eva Sadílková.
Na jednu z příhod se v kroužku dodnes s pýchou vzpomíná. Jeden mladý strážník zabránil řádění lupiče. To bylo před třemi lety, kdy si o víkendu všiml, jak se někdo snaží vlézt oknem do školy. Zavolal policii a ta mladíka, který se chtěl zmocnit školního počítače, zatkla. Naopak „raubíř“, který se zasloužil o vznik klubu, se dopustil prohřešku proti slibu, který tady skládá každé dítě: „Slavnostně slibuji, že jako mladý strážník budu stát proti bezpráví a hájit zákon. Svým chováním budu příkladem pro ostatní, abych ctil nejen své jméno,ale i jméno svých kolegů. To slibuji!“ Chlapec se ocitl na druhé straně zákona – byl načapán, jak v obchodě krade sušenky! „Už to nikdy neudělám,“ dušoval se a plakal, takže se nad ním kolegové smilovali a nechali ho mezi sebou. „A představte si, ten kluk byl potom tak horlivý, že si doma sám na počítači vyrobil nějaké falešné blokové pokuty, navlékl si vestičku a dával na vlastní pěst lístečky za stěrače aut,“ kroutí hlavou policejní ředitel Lubomír Mery.
Hned bych se vrátil
Je zase pondělí, další schůzka Mladého strážníka začíná ve čtyři hodiny v klubovně. Je to malá, do zelena vymalovaná místnost, děti si ji pěkně vyzdobily. Na nástěnce visí dopravní značky, ale i výchovně odpudivé obrázky drogově závislých a popisy účinků různých drog. Děti se před novináři chtějí pochlubit, co všechno se už naučily. „Přestupek je, když psa týrá někdo jednou, a trestný čin je, když ho týrá víckrát,“ říká jeden z chlapců. O šikaně ví taky už hodně: „Šikana je, když mi někdo nadává a bije mě, že chce peníze. Nejhorší je to nadávání,“ myslí si další hoch, možná budoucí strážník. „Ne, ne! Když je jich na tebe pět a chtěj tě zmlátit!“ oponuje jeho definici malý kolega.A pak už se všichni hemží kolem dřevěných skříněk, na kterých jsou vylepeny obrázky znázorňující „práva dítěte“. Berou si vestičky a kšiltovky, vyráží se zase do terénu. Teď mají děti za úkol rozdat letáky varující řidiče před možností krádeží v zaparkovaných autech s nadpisem „Vaše auto není trezor“. Děti se zcela neorganizovaně rozprsknou po chodníku, některé z nich běží k prvním zaparkovaným autům, aby letáky šouplo za stěrače. „Většinou jsou v kroužku nováčci, musím si je ještě zkrotit,“ směje se Eva Sadílková, která jinak pracuje také na dětském dopravním hřišti. „My si vezmeme další štos a rozdáme letáky, až půjdeme ráno do školy, jo?“ ptají se jí děti. Jenže to nejde. „Strážnickou“ práci, která je tolik baví, si lze užít jen pod dozorem policisty. Děti jsou evidentně hrdé na svůj úborek a nechce se jim ho svléct, jsou prostě „zapálené pro věc“. I když, jak říká už citovaný zástupce policejního ředitele Antonín Doležal, první „generace“ mladých strážníků si od spolužáků i spoluobčanů vyslechla přezdívku „malý práskač“ nebo „malý bonzáček“ tolikrát, že se začala stydět vesty v ulicích nosit. „I jejich rodiče se začali obávat: Já doma něco plácnu a ty to doneseš policajtům! Do téhle situace jsme je opravdu dostat nechtěli,“ krčí rameny Doležal. „Možná si děti představovaly, že je naučíme zacházet s obuškem, aby mohly někomu nabančit. Něco takového jsme nikdy neměli v plánu, proto možná taky mnoho z nich odešlo,“ doplňuje ho policejní ředitel Mery. Některé děti už „odrostly“, ale když potkají strážnici Sadílkovou, postesknou si, byť je jim už šestnáct pryč: „Já bych se do Mladého strážníka hned vrátil!“ Českolipští policisté se tak mohou těšit, že se u nich bývalí žáčci možná za pár let budou hlásit do skutečné služby.
Bacha, jdou malí strážníci!
(Linda Kholová, MF DNES, Víkend, str.2, 14. října 2006)
Obyvatelé České Lípy se před nimi mají na pozoru a říkají jim „bonzáčci“. Děti z kroužku Mladý strážník totiž vidí každou neplechu. A policistům, kteří je vedou, všechno nadšeně hlásí.
Houf dětí v zářivě zelených vestičkách s nápisem „Mladý strážník“ a kšiltovkách „POLICIE“ sebou uprostřed parku nedaleko centra České Lípy neklidně mele.
„Ne, ne. Strážník při čekání nemůže sedět na bobku, to je nedůstojné,“ napomíná je policista František Kaletus. Ze „strategického místa“ na rozcestí se děti rozhlížejí s takovou horlivostí, že se točí jako korouhvičky. Nemohou se dočkat. Odhalí nějaký ten přestupek? Napaří pokutu? „Evo, támhle pod stromem ty lidi něco vyvádějí,“ obrací se na strážnici Evu Sadílkovou hubená dívenka se znepokojenou tvářičkou. „Nedělají nic špatného, jen tam sedí,“ dostává se jí odpovědi. Ale holčička nesouhlasí: „Evo, vždyť tam chlastaj a kouřej!“
Brzy se mají mladí strážníci opravdu co ohánět. Z kopečka se na koloběžce řítí tatínek s holčičkou před sebou. „Dobrý den,“ zdraví řidiče tandemu dětský chumel a vstoupí mu do cesty. Muž zabrzdí celý vyjevený. „Jedete na stezce pro chodce, to je přestupek,“ říká mu strážník Kaletus a děti ani nedutají. Nervózní tatínek se marně shání po své občance, a tak policista ověřuje jeho totožnost vysílačkou. „Děti, pustíme ho, když je to dneska náš první hříšník?“ ptá se strážník. Tak dobře. Rodič s dítkem odchází, holčička nesměle nasedá na koloběžku, odrazí se nožkou. „Pane strážníku?!“ čepýří se znovu děti a ukazují na ni. „Holčička může, ta je malá. Její tatínek musí po svých,“ poučuje je policista.
A za chvíli je tu další přestupek. „Támhle někdo jede na kole stezkou pro chodce! A bez helmy!“ překřikují jeden druhého. Cyklistu doprovází pěšky tlouštík, který má tričko nacpané nasbíranými šiškami, oběma je asi dvanáct let. Na pokyn pihovatého „strážníčka“ se zastavují a tázavě valí oči. „Dopustil ses přestupku, víš to?“ ptá se jezdce za asistence policistky Evy malý strážce pořádku. Provinilec se pýří a očima hypnotizuje své botky. Ale když děti zjistí, že hříšníkovi ještě nebylo patnáct, propouštějí ho. Kluci odcházejí a poslušně vedou kolo vedle sebe. „Já tě budu hlídat,“ ozve se za nimi ještě jedno z nejvíc angažovaných dětí. Na to konto se pak už z bezpečné vzdálenosti kluci otočí a vyrobí gesto se zdviženým prostředníkem. „Já bych mu...!“ mrmlá si brýlatý klučina a rovná si na hlavě policejní kšiltovku. „Evo, támhle jede cyklista po stezce pro chodce na motorce!“ vykřikne vzápětí. Děti se tím směrem otočí a všichni se rozesmějí: dvouletý capart se zuřivě prohání na motorce-plastové tříkolce.
A jde se dál: poučenější návštěvníci parku při pohledu na známé procesí seskakují z kol a jiní zase rychle dávají nohy z lavičky. Kudy projdou Mladí strážníci, tam je pořádek! „Á, malí bonzáčci,“ usmívá se pod vousy pán se psem, který zrovna prochází kolem. Takhle jim říká beztak celé město...Jenže od „bonzování“ tu kroužek není, přestože jeho zapálenější členové občas Evě Sadílkové nosí hustě popsané notýsky. Co v nich stojí? Inu, kde se kdo porval, kdo čmárá na zeď, kdo loupí cizí svačiny. Bonzbločky, řeklo by se. Zástupci městské policie v České Lípě, která kroužek provozuje, však kroutí hlavou: projekt má prý hlavně „utužovat soudržnost, kamarádství a odpovědnost“. Proč si děti vykoledovaly posměšnou přezdívku? „V některých vyspělých zemích je běžné, že občan sleduje dění kolem svého domu. A pokud si všimne závadného jednání, nahlásí to. U nás je jakékoliv oznamování ihned udavačstvím,“ říká Antonín Doležal, zástupce ředitele městské policie v České Lípě.
Kradl sušenky, pak brečel
Mladý strážník vznikl na jaře 2003. Unikátní projekt policejního oddělení prevence kriminality byl původně určen dětem ze sociálně slabých rodin, které neměly na placený kroužek pro svou ratolest finance. Zájem byl tehdy nečekaně obrovský. Přihlásilo se více než sto dětí, všechny byly dychtivé proniknout do tajů policejní práce. A aby ne! Jak jinak by mohly vidět výcvik policejních psů, pozorovat, jak technici v terénu snímají otisky nebo zajišťují stopy, prohlédnout si kamerový systém nebo samy zakusit pocit dát blokovou pokutu za špatné parkování. Přitom se jim naskytla i možnost hrát hry, sportovat, jezdit na výlety po hradech a do zoo... Teď po třech letech se v klubovně mohou dokonce probírat fotografiemi z letošního prvního tábora Mladého strážníka. Dnes chodí do kroužku kolem třiceti dětí. „Zůstalo nám zdravé jádro,“ říká Eva Sadílková. Třeba desetiletý Kryštof je tady už rok. „Má hodně zájmů, chodí na keramiku, do dramatického kroužku, ale nejraději je tady. Dokonce se kvůli kroužku vzdal fotbalu,“ říká Kryštofova maminka, Marcela Trsová. Pochvaluje si, že se Kryštof zabaví, a přitom se i ledacos zajímavého dozví. „Jsem hrozně spokojená, sama tam občas chodím pomáhat. Ti, co dětem říkají bonzáčci, nevědí, co kroužek obnáší. O nějakém práskání to rozhodně není.“
Zvláštní je, že takzvaným „otcem zakladatelem“ výjimečného projektu nebyl žádný policista, nýbrž obyčejný malý kluk. „Zaklepal u nás jednou takový raubíř, který miloval policajty a nosil policejní nášivky, odznaky, prostě kde co našel,“ vypráví náměstek ředitele zdejší městské policie Antonín Doležal. Chlapec neodbytně prosil: „Že s vámi můžu chodit do terénu?“ A to policisty inspirovalo. „Říkal jsem si, že by asi děti bavilo přičichnout si k policejní práci, něco se dozvědět a nepoflakovat se jen tak bez cíle po městě,“ říká Doležal. Policie prý vůbec nestojí o to, pěstovat si z dětí „malé informátory“. I takové poplašné zprávy se u zrodu kroužku rozkřikly po městě. „Chtěli jsme, aby měly povědomí o tom, co se smí, co ne, co je přestupek, co je trestný čin. Aby věděly, co je šikana a jak se jí bránit,“ říká policejní ředitel Lubomír Mery. A i když děti většinou přinášely strážníkům poznatky spíše o tom, kde zahlédly odhozené injekční stříkačky, i na šikanu došlo. Dva z případů se pak vyšetřovaly, ale nakonec byly odloženy. „Chceme se spojit s učitelkami a takovou situaci řešit přes ně,“ říká Eva Sadílková.
Na jednu z příhod se v kroužku dodnes s pýchou vzpomíná. Jeden mladý strážník zabránil řádění lupiče. To bylo před třemi lety, kdy si o víkendu všiml, jak se někdo snaží vlézt oknem do školy. Zavolal policii a ta mladíka, který se chtěl zmocnit školního počítače, zatkla. Naopak „raubíř“, který se zasloužil o vznik klubu, se dopustil prohřešku proti slibu, který tady skládá každé dítě: „Slavnostně slibuji, že jako mladý strážník budu stát proti bezpráví a hájit zákon. Svým chováním budu příkladem pro ostatní, abych ctil nejen své jméno,ale i jméno svých kolegů. To slibuji!“ Chlapec se ocitl na druhé straně zákona – byl načapán, jak v obchodě krade sušenky! „Už to nikdy neudělám,“ dušoval se a plakal, takže se nad ním kolegové smilovali a nechali ho mezi sebou. „A představte si, ten kluk byl potom tak horlivý, že si doma sám na počítači vyrobil nějaké falešné blokové pokuty, navlékl si vestičku a dával na vlastní pěst lístečky za stěrače aut,“ kroutí hlavou policejní ředitel Lubomír Mery.
Hned bych se vrátil
Je zase pondělí, další schůzka Mladého strážníka začíná ve čtyři hodiny v klubovně. Je to malá, do zelena vymalovaná místnost, děti si ji pěkně vyzdobily. Na nástěnce visí dopravní značky, ale i výchovně odpudivé obrázky drogově závislých a popisy účinků různých drog. Děti se před novináři chtějí pochlubit, co všechno se už naučily. „Přestupek je, když psa týrá někdo jednou, a trestný čin je, když ho týrá víckrát,“ říká jeden z chlapců. O šikaně ví taky už hodně: „Šikana je, když mi někdo nadává a bije mě, že chce peníze. Nejhorší je to nadávání,“ myslí si další hoch, možná budoucí strážník. „Ne, ne! Když je jich na tebe pět a chtěj tě zmlátit!“ oponuje jeho definici malý kolega.A pak už se všichni hemží kolem dřevěných skříněk, na kterých jsou vylepeny obrázky znázorňující „práva dítěte“. Berou si vestičky a kšiltovky, vyráží se zase do terénu. Teď mají děti za úkol rozdat letáky varující řidiče před možností krádeží v zaparkovaných autech s nadpisem „Vaše auto není trezor“. Děti se zcela neorganizovaně rozprsknou po chodníku, některé z nich běží k prvním zaparkovaným autům, aby letáky šouplo za stěrače. „Většinou jsou v kroužku nováčci, musím si je ještě zkrotit,“ směje se Eva Sadílková, která jinak pracuje také na dětském dopravním hřišti. „My si vezmeme další štos a rozdáme letáky, až půjdeme ráno do školy, jo?“ ptají se jí děti. Jenže to nejde. „Strážnickou“ práci, která je tolik baví, si lze užít jen pod dozorem policisty. Děti jsou evidentně hrdé na svůj úborek a nechce se jim ho svléct, jsou prostě „zapálené pro věc“. I když, jak říká už citovaný zástupce policejního ředitele Antonín Doležal, první „generace“ mladých strážníků si od spolužáků i spoluobčanů vyslechla přezdívku „malý práskač“ nebo „malý bonzáček“ tolikrát, že se začala stydět vesty v ulicích nosit. „I jejich rodiče se začali obávat: Já doma něco plácnu a ty to doneseš policajtům! Do téhle situace jsme je opravdu dostat nechtěli,“ krčí rameny Doležal. „Možná si děti představovaly, že je naučíme zacházet s obuškem, aby mohly někomu nabančit. Něco takového jsme nikdy neměli v plánu, proto možná taky mnoho z nich odešlo,“ doplňuje ho policejní ředitel Mery. Některé děti už „odrostly“, ale když potkají strážnici Sadílkovou, postesknou si, byť je jim už šestnáct pryč: „Já bych se do Mladého strážníka hned vrátil!“ Českolipští policisté se tak mohou těšit, že se u nich bývalí žáčci možná za pár let budou hlásit do skutečné služby.
