Ovšem
(Petra Kolínská, týdeník A2, 27. září 2006)
Před pár dny jsem si zašla do Komerční banky vyřídit dispoziční právo k našemu firemnímu účtu a nestačila jsem se divit. Paní u přepážky (celou dobu velmi přívětivá) naťukala do počítače moje jméno a hned věděla, že jsem u nich zrušila účet v roce 1998. Pohotově se mne zeptala, zda jej nechci obnovit. Vzápětí si bez ptaní ofotila můj občanský průkaz a beze slova vysvětlení, k čemu jej asi tak ona nebo banka může potřebovat, mne požádala, abych kopii podepsala. S jasným pocitem, že ona porušuje zákon o ochraně (mých) osobních údajů, a já že zase dělám, co nemám, a že jsem zase měkkýš, který ve snaze odvrátit nepříjemnost dobrovolně rezignuje na svá občanská práva, jsem se podepsala. Paní papír pečlivě orazítkovala a bez ptaní na něj rukou napsala „souhlasí s okopírováním”. To mě konečně dostalo do potřebné vzdorné nálady. Záhy jsem dostala k podpisu Souhlas se zpracováním osobních údajů, potřebný k tomu, aby mi mohla banka zasílat informace o svých skvělých službách a sledovat moji bonitu (byť mám v KB jen peníze naší firmy...). Formulář jsem odmítla podepsat – ale vyčerpána tak statečným činem, téměř bez odporu jsem souhlasila s tím, že svůj nesouhlas podám písemně, byť z logiky věci vyplývá, že by mělo stačit formulář jen nepodepsat. Svou chvilkovou občanskou slabost jsem se rozhodla odčinit. Program na příští měsíc tak mám jasný – napíši na centrálu KB, aby vymazali záznam o mém kontu z roku 1998, a pak se musím osmělit a vydat se do banky napravit své selhání – budu chtít zpátky tu stránku s kopií mé občanky. Ještě že máme jenom jeden firemní účet.
(Petra Kolínská, týdeník A2, 27. září 2006)
Před pár dny jsem si zašla do Komerční banky vyřídit dispoziční právo k našemu firemnímu účtu a nestačila jsem se divit. Paní u přepážky (celou dobu velmi přívětivá) naťukala do počítače moje jméno a hned věděla, že jsem u nich zrušila účet v roce 1998. Pohotově se mne zeptala, zda jej nechci obnovit. Vzápětí si bez ptaní ofotila můj občanský průkaz a beze slova vysvětlení, k čemu jej asi tak ona nebo banka může potřebovat, mne požádala, abych kopii podepsala. S jasným pocitem, že ona porušuje zákon o ochraně (mých) osobních údajů, a já že zase dělám, co nemám, a že jsem zase měkkýš, který ve snaze odvrátit nepříjemnost dobrovolně rezignuje na svá občanská práva, jsem se podepsala. Paní papír pečlivě orazítkovala a bez ptaní na něj rukou napsala „souhlasí s okopírováním”. To mě konečně dostalo do potřebné vzdorné nálady. Záhy jsem dostala k podpisu Souhlas se zpracováním osobních údajů, potřebný k tomu, aby mi mohla banka zasílat informace o svých skvělých službách a sledovat moji bonitu (byť mám v KB jen peníze naší firmy...). Formulář jsem odmítla podepsat – ale vyčerpána tak statečným činem, téměř bez odporu jsem souhlasila s tím, že svůj nesouhlas podám písemně, byť z logiky věci vyplývá, že by mělo stačit formulář jen nepodepsat. Svou chvilkovou občanskou slabost jsem se rozhodla odčinit. Program na příští měsíc tak mám jasný – napíši na centrálu KB, aby vymazali záznam o mém kontu z roku 1998, a pak se musím osmělit a vydat se do banky napravit své selhání – budu chtít zpátky tu stránku s kopií mé občanky. Ještě že máme jenom jeden firemní účet.
