Český rok 2005
(Martin Schulz, ČRo 6, 2. ledna 2006)
Rok 2005 byl – i když to označení zní poněkud banálně – rokem přelomovým. V průběhu roku došlo k několika událostem, které dobře charakterizují specifickou "českou" cestu k demokracii a otevřené společnosti a zároveň vrhají znepokojivé stíny do naší budoucnosti.
Na domácí scéně jsme mohli zaznamenat několik dosavadních "nej", a to ve smyslu záznamů do pomyslné knihy domácích politicko – společenských rekordů.
Zaznamenali jsme nejhlubší a (nebojme se toho slova) "nejtrapnější" pád špičkového politika – bývalého premiéra Stanislava Grosse.
Zaznamenali jsme též dvě nejtrapnější historky v dějinách policie, které však možná vypovídají spíše o dlouhodobém poklesu vnitřní soudržnosti a kvality celého policejního sboru, než o momentálních výpadcích policejní mysli.
Řeč je o ve všech ohledech záhadném a spektakulárním tzv. "útěku" seychelského podnikatele českého původu Radovana Krejčíře z Černošic u Prahy až domů na Seychely...
A řeč je též o následném, nevídaně brutálním zásahu policejních sborů proti účastníkům taneční zábavy Czech Tech...
Obecněji – mohli jsme být též svědky nejhlubšího zatím poklesu těžko sice kvalitativně podchytitelné záležitosti, za to však čehosi, co nás nejen obklopuje, leč též dennodenně zavaluje a určuje – totiž obecné politické kultury, či přesněji kultury politického projevu.
Nastala tedy během roku zvláštní, rozpolcená realita – na straně jedné se, řečí oficiálních statistik, život v zemi neustále zlepšoval – leckdo dostal přidáno; ekonomika se pěkně rozjíždí (dokonce nejlépe v novodobé historii); Evropská unie navíc plánuje pomoci (nejenom naší) zemi poměrně velkorysými prostředky, srovnávanými některými komentátory s jakýmsi "druhým" Marshalovým plánem hospodářské obnovy Evropy; na straně druhé jsou tyto zřejmě dobré materiální vyhlídky umenšovány jistou tísní, vyplývající ze spíše tušených (a z vystoupení politických špiček odečitatelných) náznaků návratu dřívějších režimních manýr – nádech jakési moderní "totality s lidskou tváří"... Leč – popořadě:
…
S Jiřím Paroubkem přišla do špičkové politiky jakási "nová vlna", charakterizovatelná (snad) salónním výrazem: "dynamická" osobnost. Jeho přímá a mnohdy lidová mluva a podobně čitelné jeho činy vyvolávaly zpočátku shovívavé úsměvy – to tehdy například, když pohrozil prezidentu republiky omezením jeho zahraničních cest, nebude-li hlava státu vystupovat jako představitel téže země jakou vede, včetně její zahraniční politiky, vláda.
Úsměvy zamrzly v létě, kdy premiér ze své dovolené dálkově posvětil policejní akci proti účastníkům taneční slavnosti "CzechTek" s tím, aby "policie použila nejrasantnějších prostředků" na obranu zákona. Policie si výrazy "obrana zákona" a "nejrasantnější prostředky" vyložila po svém a v několikadenní prakticky jednostranné bitvě namlátila v podstatě bezbranné mládeži s přehledem nejvíce od památného listopadu roku 1989.
Všechny okolnosti tohoto policejního zásahu nejsou dodnes uspokojivě vysvětleny, zdá se však, že v současnosti nabývá policejní vysvětlení povahy vysvětlení oficiálního. To se hrubě nelíbí nejen očitým svědkům událostí kolem "CzechTeku", ale i té části veřejnosti, která v následných a "grossovsky" marných pokusech policejních představitelů nějak zatušovat a zamluvit porušení zákonných norem z jejich strany vidí spíše projevy arogance moci.
Letní, řekněme, "diskuse" kolem okolností policejního zásahu proti účastníkům "CzechTeku" byla jistým milníkem v dosavadních polemikách o stavu demokracie v České republice. Ukázalo se na ní totiž, že mocenské struktury neváhají používat týchž osvědčených metod jako jejich totalitní předchůdci, a to nejenom při technickém provedení samotného brutálního zásahu, tak i v následném jeho tzv. "vyšetřování", vysvětlování a – lidově řečeno – "zakopnutí do autu"...
Malá odbočka ke všeobecnějšímu tématu:
Události kolem "CzechTeku" byly svého času hodně medializované, nicméně jsou jen výčnělkem v jinak setrvalé nížině domácí politické kultury, o níž se jakoby všeobecně ví, ale nedělá se s ní nic. Tedy – politici nedělají...
Jestli si kdy nějaká politická strana dala do svého předvolebního programu zmínku o odhodlání zlepšit či vůbec obnovit důvěru veřejnosti v politickou reprezentaci, nepovedlo se to v praxi žádné z nich.
…
Účast na volbách, jakkoli všichni vědí, že je to v podstatě jediný způsob, jak se spolupodílet na chodu země, neustále klesá. Jistěže to pramení z malé, již zmiňované, důvěry veřejnosti v tzv. "politiku". Nízká volební účast a její klesající tendence jsou jen výrazem zklamání veřejnosti z toho, že jejich hlas stále není (hlavně při důležitých rozhodnutích celostátních rozměrů a dopadů) v podstatě brán v potaz, že převod pravomocí na příslušné zastupitele odděluje občana od skutečného rozhodování o věcech veřejných, a že nějakého kloudného a pochopitelného vysvětlení politických rozhodnutí a činů na vyšší a nejvyšší úrovni se občan stejně nikdy nedočká.
…
O osm dní později se zhroutil hezky malý sen o fungující české policii, který se pokoušel udržet poměrně dlouho v povědomí lidí dlouholetý ministr vnitra a v té době již ex-premiér Stanislav Gross, spolu s dlouholetým policejním prezidentem Jiřím Kolářem. Během domovní prohlídky utekl elitní policejní zásahové jednotce podnikatel Radovan Krejčíř. Okolnosti jeho odchodu z jeho vily, v okamžiku, kdy byl policií zadržen kvůli podezření z různých podvodů, půlmiliardového daňového úniku a z přípravy vraždy, zůstaly dodnes nevysvětleny.
Nejprve – podle původní policejní verze – uprchl záchodovým okénkem. Když vyšlo najevo, že ona místnost neměla žádné okénko, byla veřejnosti předložena jiná verze. A pak zase jiná. V poslední době se pak objevily v médiích vysvětlení samotných policistů, a to v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že řada ze zasahujících zakuklenců byla v důchodovém věku, mohl Krejčíř po zhruba deseti hodinách domovní prohlídky uprchnout proto, že někteří policisté byli už vyčerpáni, bolely je hlavy a zapomněli si doma prášky na vysoký tlak...
Takže veřejnost už alespoň ví, proč policejní zásahová komanda nosí ony zlověstné kukly: je to proto, aby zločinci netušili, že je zatýkají nemocní dědečkové...
Divnou podrobností té neslavně zakončené prohlídky Krejčířova domu a jeho zatčení, též nijak řádně nevysvětlenou, je skutečnost, že v domě byly zajištěny doslova balíky peněz – po nějakých šedesáti dnech počítání policie oznámila, že peněz bylo mnohem méně, než jak se původně zdálo. Ano, takové počítání též nepřispělo ke zvýšení věrohodnosti policie...
…
Za aféru "Krejčíř" zaplatil svým postem policejní prezident Jiří Kolář, odvoláni byli rovněž šéf protikorupční služby a jeho náměstek.
Skutečnost, že o nějaký měsíc později, koncem července, policie více než svižně zasáhla proti již zmiňované technoparty "CzechTek", a že novým policejním prezidentem se později stal tehdejší šéf zásahových jednotek Vladislav Husák, vypovídá leccos o možném (oficiálně, pravda, neexistujícím) holportu mezi politickými (čtěmě: vládními a parlamentními) špičkami a vedoucími funkcionáři ústavně "nezávislé" policie...
celý komentář na ..:. Rozhlas.cz :.
(Martin Schulz, ČRo 6, 2. ledna 2006)
Rok 2005 byl – i když to označení zní poněkud banálně – rokem přelomovým. V průběhu roku došlo k několika událostem, které dobře charakterizují specifickou "českou" cestu k demokracii a otevřené společnosti a zároveň vrhají znepokojivé stíny do naší budoucnosti.
Na domácí scéně jsme mohli zaznamenat několik dosavadních "nej", a to ve smyslu záznamů do pomyslné knihy domácích politicko – společenských rekordů.
Zaznamenali jsme nejhlubší a (nebojme se toho slova) "nejtrapnější" pád špičkového politika – bývalého premiéra Stanislava Grosse.
Zaznamenali jsme též dvě nejtrapnější historky v dějinách policie, které však možná vypovídají spíše o dlouhodobém poklesu vnitřní soudržnosti a kvality celého policejního sboru, než o momentálních výpadcích policejní mysli.
Řeč je o ve všech ohledech záhadném a spektakulárním tzv. "útěku" seychelského podnikatele českého původu Radovana Krejčíře z Černošic u Prahy až domů na Seychely...
A řeč je též o následném, nevídaně brutálním zásahu policejních sborů proti účastníkům taneční zábavy Czech Tech...
Obecněji – mohli jsme být též svědky nejhlubšího zatím poklesu těžko sice kvalitativně podchytitelné záležitosti, za to však čehosi, co nás nejen obklopuje, leč též dennodenně zavaluje a určuje – totiž obecné politické kultury, či přesněji kultury politického projevu.
Nastala tedy během roku zvláštní, rozpolcená realita – na straně jedné se, řečí oficiálních statistik, život v zemi neustále zlepšoval – leckdo dostal přidáno; ekonomika se pěkně rozjíždí (dokonce nejlépe v novodobé historii); Evropská unie navíc plánuje pomoci (nejenom naší) zemi poměrně velkorysými prostředky, srovnávanými některými komentátory s jakýmsi "druhým" Marshalovým plánem hospodářské obnovy Evropy; na straně druhé jsou tyto zřejmě dobré materiální vyhlídky umenšovány jistou tísní, vyplývající ze spíše tušených (a z vystoupení politických špiček odečitatelných) náznaků návratu dřívějších režimních manýr – nádech jakési moderní "totality s lidskou tváří"... Leč – popořadě:
…
S Jiřím Paroubkem přišla do špičkové politiky jakási "nová vlna", charakterizovatelná (snad) salónním výrazem: "dynamická" osobnost. Jeho přímá a mnohdy lidová mluva a podobně čitelné jeho činy vyvolávaly zpočátku shovívavé úsměvy – to tehdy například, když pohrozil prezidentu republiky omezením jeho zahraničních cest, nebude-li hlava státu vystupovat jako představitel téže země jakou vede, včetně její zahraniční politiky, vláda.
Úsměvy zamrzly v létě, kdy premiér ze své dovolené dálkově posvětil policejní akci proti účastníkům taneční slavnosti "CzechTek" s tím, aby "policie použila nejrasantnějších prostředků" na obranu zákona. Policie si výrazy "obrana zákona" a "nejrasantnější prostředky" vyložila po svém a v několikadenní prakticky jednostranné bitvě namlátila v podstatě bezbranné mládeži s přehledem nejvíce od památného listopadu roku 1989.
Všechny okolnosti tohoto policejního zásahu nejsou dodnes uspokojivě vysvětleny, zdá se však, že v současnosti nabývá policejní vysvětlení povahy vysvětlení oficiálního. To se hrubě nelíbí nejen očitým svědkům událostí kolem "CzechTeku", ale i té části veřejnosti, která v následných a "grossovsky" marných pokusech policejních představitelů nějak zatušovat a zamluvit porušení zákonných norem z jejich strany vidí spíše projevy arogance moci.
Letní, řekněme, "diskuse" kolem okolností policejního zásahu proti účastníkům "CzechTeku" byla jistým milníkem v dosavadních polemikách o stavu demokracie v České republice. Ukázalo se na ní totiž, že mocenské struktury neváhají používat týchž osvědčených metod jako jejich totalitní předchůdci, a to nejenom při technickém provedení samotného brutálního zásahu, tak i v následném jeho tzv. "vyšetřování", vysvětlování a – lidově řečeno – "zakopnutí do autu"...
Malá odbočka ke všeobecnějšímu tématu:
Události kolem "CzechTeku" byly svého času hodně medializované, nicméně jsou jen výčnělkem v jinak setrvalé nížině domácí politické kultury, o níž se jakoby všeobecně ví, ale nedělá se s ní nic. Tedy – politici nedělají...
Jestli si kdy nějaká politická strana dala do svého předvolebního programu zmínku o odhodlání zlepšit či vůbec obnovit důvěru veřejnosti v politickou reprezentaci, nepovedlo se to v praxi žádné z nich.
…
Účast na volbách, jakkoli všichni vědí, že je to v podstatě jediný způsob, jak se spolupodílet na chodu země, neustále klesá. Jistěže to pramení z malé, již zmiňované, důvěry veřejnosti v tzv. "politiku". Nízká volební účast a její klesající tendence jsou jen výrazem zklamání veřejnosti z toho, že jejich hlas stále není (hlavně při důležitých rozhodnutích celostátních rozměrů a dopadů) v podstatě brán v potaz, že převod pravomocí na příslušné zastupitele odděluje občana od skutečného rozhodování o věcech veřejných, a že nějakého kloudného a pochopitelného vysvětlení politických rozhodnutí a činů na vyšší a nejvyšší úrovni se občan stejně nikdy nedočká.
…
O osm dní později se zhroutil hezky malý sen o fungující české policii, který se pokoušel udržet poměrně dlouho v povědomí lidí dlouholetý ministr vnitra a v té době již ex-premiér Stanislav Gross, spolu s dlouholetým policejním prezidentem Jiřím Kolářem. Během domovní prohlídky utekl elitní policejní zásahové jednotce podnikatel Radovan Krejčíř. Okolnosti jeho odchodu z jeho vily, v okamžiku, kdy byl policií zadržen kvůli podezření z různých podvodů, půlmiliardového daňového úniku a z přípravy vraždy, zůstaly dodnes nevysvětleny.
Nejprve – podle původní policejní verze – uprchl záchodovým okénkem. Když vyšlo najevo, že ona místnost neměla žádné okénko, byla veřejnosti předložena jiná verze. A pak zase jiná. V poslední době se pak objevily v médiích vysvětlení samotných policistů, a to v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že řada ze zasahujících zakuklenců byla v důchodovém věku, mohl Krejčíř po zhruba deseti hodinách domovní prohlídky uprchnout proto, že někteří policisté byli už vyčerpáni, bolely je hlavy a zapomněli si doma prášky na vysoký tlak...
Takže veřejnost už alespoň ví, proč policejní zásahová komanda nosí ony zlověstné kukly: je to proto, aby zločinci netušili, že je zatýkají nemocní dědečkové...
Divnou podrobností té neslavně zakončené prohlídky Krejčířova domu a jeho zatčení, též nijak řádně nevysvětlenou, je skutečnost, že v domě byly zajištěny doslova balíky peněz – po nějakých šedesáti dnech počítání policie oznámila, že peněz bylo mnohem méně, než jak se původně zdálo. Ano, takové počítání též nepřispělo ke zvýšení věrohodnosti policie...
…
Za aféru "Krejčíř" zaplatil svým postem policejní prezident Jiří Kolář, odvoláni byli rovněž šéf protikorupční služby a jeho náměstek.
Skutečnost, že o nějaký měsíc později, koncem července, policie více než svižně zasáhla proti již zmiňované technoparty "CzechTek", a že novým policejním prezidentem se později stal tehdejší šéf zásahových jednotek Vladislav Husák, vypovídá leccos o možném (oficiálně, pravda, neexistujícím) holportu mezi politickými (čtěmě: vládními a parlamentními) špičkami a vedoucími funkcionáři ústavně "nezávislé" policie...
celý komentář na ..:. Rozhlas.cz :.
